Legiovlak

guláš sice dvě hodiny chladnul na plotně, takže mne teď tlačí v břiše, i když jsem si vzal laktobacily, ale podařilo se mi dostat otce na zahradu a zprovoznili jsme stropní světlo v boudě. Kdybych zase potřeboval najít za tmy nějakou zapomenutou věc, neměl by to být tak obtížný úkol. Jinak otec pomalu ale jistě slábne, tydy zdá se mi, že spíše jistě, než pomalu. Jsem ve vlaku v tichém oddíle a co myslíš, můj milý deníčku, jsou ti zkurvení lidé zticha? Jasně že ne, fakt ty lidi nesnáším.
A ještě něco. Tuhle jsem opět potkal vojenský vlak s nějakými děly a obrněnými vozidly. Bylo to dosti děsivé, ale alespoň se zdá, že už nemají přednost.
Jel jsem s Petrem a jeho dětmi do Libhoště, autem. V pátek jsme zvolili na radu navigace severní cestu. Šlo to hladce, jen hradecká dálnice, pouze čtyřpruhá, začíná být hodně zacpaná, její průchodnost je na hranici svých možností. Ale jakmile jsme z ní odbočili, už se jelo bez zádrhelů; nájezd na obchvat Vysokého Mýta je celkem vtipný, ale i tak to vychází o něco lépe, než průjezd městem. Až bude hotov i obchvat Litomyšle, už bude mít severní trasa asi navrch. Pokud se ovšem nezhroutí provoz na hradecké dálnici. Zpět jsme jeli po D1 a zcela nečekaně bez jakýchkoli potíží. Zato v Praze jsme v neděli večer, kolem jedenadvacáté hodiny prostě nezaparkovali. A už v pondělí jsme vyrazili autem do Karlových Varů. Jelo se přes Bečov po nové silnici, jíž musela ustoupit jindy proslulá skála ve tvaru Goetheho hlavy, pak po hrázi, za ní dolů do lázeňského centra kolem sanatoria Richmond a nově opravených Císařských lázní na Divadelní náměstí, neboť jsme špatně odbočili. Tam jsme se otočili a konečně trefili silnici na parkoviště. Oznámení upozorňující, že je parkoviště obsazeno mne poněkud vylekalo, ale než jsem stihl podlehnout návalu úzkosti, objevil se jakýsi strýc a ptal se, zda jsme ubytovaní v hotelu. Strýc si nás našel v seznamu, zamrkal na nás, že prý máme zamluvený opravdu hezký pokoj a poslal nás dál, ať prý jedeme ke vchodu do hotelu, tam že nám vrátný pomůže se zavazadly a zaparkuje nám auto. Tahle zábava s parkováním ovšem není zadarmo, stojí 450 KČ na noc. HIHI. Takže, na recepci nám vydali kartičky k pokoji a vrátný nám pomohl se zavazadly do výtahu i do pokoje. Pokoj byl mírně dražší a opravdu se mi líbil. Skládal se z pětiúhelníkové místnosti, je totiž umístěn v rohu budovy ve tvaru U a ze tří výklenků; v jednom byla malá předsíňka, v dalším ložnice s manželskou postelí a v dalším prostorná koupelna s velkým umyvadlem, sprchovým koutem, vanou, záchodem a bidetem. V samotné místnosti byl psací stůl s křesílkem, dále konferenční stůl s pohovkou a dvěma příjemnými křesly a pochopitelně minibar s kávovým servisem. Lázeňské trojhránky stály 75 KČ, plzeňské 95. Na okně s výhledem na řeku byly těžké závěsy, taktéž lemovaly výklenek s postelí. Postel i pohovku doplňovaly lampy s látkovým stínidlem, u postele stolní, u pohovky stojací. Kolem dokola pod stropem byl náročný štukový vlys s maskarony, na zdech látkové světle hnědé tapety se zlatavými květy, lustr byl pětiramenný, křišťálový, napodobující osvětlovací těleso na svíčky. Tekuté mýdlo mělo neobvykle příjemnou vůni. Nedočkavě jsem se vydali do města, po schodišti. Schodiště je taktéž velkolepé, v mísách jsou umístěny sádrové agáve, schodiště podpírají jónské sloupy, strop je zasklený malovanými tabulemi. Sluší se poznamenat, že celým hotelem se linula příjemná nevtíravá vůně a tichá hudba ve stylu romantického klavíru. Prošli jsme celé lázně až do obchodní čtvrti, kde jsme v samoobsluze v OD Perla koupili něco malého k večeři. Ochutnali jsme též několik pramenů a podívali se na Vřídlo. Také jsem si všiml přinejmenším dvou domů od architekta Ernstbergera, českého, nebo chcete-li sudetského Němce ze Stříbra, jež působil hlavně v Karlových Varech. Zmiňuji ho proto, že matka soutěžila v Českém rozhlase Karlovy Vary a vyhrála, neboť nějaký chlapík, co se dovolal před ní neuhádl Prázdniny v Římě a sice vyhrála knihu věnovanou právě tomuto architektu. Na wikipédii se moudře píše, že pracoval ještě na smrtelné posteli v 80 letech a cudně se zamlčuje, že se musel živit až do smrti prací, neboť ve vyspělém Západním Německu neměl jako odsunutý sudetský Němec nárok na důchod. A to prosím ho vyslýchalo gestapo a získal po válce potvrzení, že s nácky nikdy nespolupracoval. Když jsme se vrátili do hotelu, málem nás kleplo. Pokoj se za naší nepřítomnosti změnil; těžký závěs na okně byl zatažen, postel byla upravena na spaní, před spacím výklenkem byla spuštěna tylová záclona a všechny čtyři lampy s látkovými stínidly byly rozsvíceny, aby vytvářely pocit starosvětské útulnosti. Tak tohle jsme ještě nezažili. Vyrazili jsme do wellness. To je poněkud chatrné, v hotelu Francis ve Fr.L. je možná lepší, ale v zásadě mu nic nechybí. Je tam finská sauna, bylinková sauna a pára, sprcha s útočným proudem, odpočívárna, ledová mísa, dosti velký bazén s atrakcemi, vířivka, několik odpočinkových bazénků, lehátka. Také je tam malá posilovna, ale trochu jsem si zacvičil. Jen na tak velký hotel je tato část dosti malá a v sezóně tam je asi dost nával. Pochopitelně je pouze pro hotelové hosty a je v ceně pobytu. Náš pokoj stojí pro jednoho mimo sezónu a mimo víkend 3500 KČ za noc, když už jsme u toho. Posilovna i saunový svět mají vlastní šatnu, skříňky se zavírají s pomocí pokojové kartičky, což ocení zvláště obyvatelé depandánce, jež se nachází za řekou; my jsme šli do wellness přímo z pokoje v apartních župáncích. Trochu jsem saunoval, vymáchal se v poněkud chladném bazénu a šlo se na pokoj. Večeře byla z Billy, ale zato za 26 KČ. V televizi jsme si pustili přes červené tlačítko zajímavý český film Tajemství Ocelového města, představ si, můj milý deníčku, Petr ho neznal; mimo jiné také k uctění památky zesnulého herce Potměšila. V okamžiku, kdy hlavní záporná postava vydala příkaz k navýšení nálože o 20 %, nemohl jsem si nevzpomenout na černobylskou havárii. Pozoruhodná předvídavost. A byl čas jít spát. Spalo se dobře, v hotelu byl klid a na pokoji byla tma. Povlečení bylo taktéž prvotřídní, čistě bílé, Petr si dokonce myslel, že je hedvábné, ale šlo spíše o kvalitní macerovanou bavlnu; ta se hedvábí leskem dosti podobá. Kolem deváté jsme se odebrali na snídani. Pravda, pokud bychom do 4 hodin umístili na chodbu kartičku s požadavkem, dostali bychom bez příplatku snídani na pokoj; v sezóně se totiž může stát, že bychom museli čekat na volný stůl v jídelně; v propozicích se také píše, kdy bývá na snídaních největší nával; vždyť hotel nabízí přes tisíc lůžek; mimo sezónu, navíc ve všední dny ovšem potíže nebývají. Jídelna je prostě omračující. První sál zcela ovládá olbřímí křišťálový lustr, v další nelze přehlédnou malované stropy a až třetí místnost je možno označit za obyčejnou, nikoli však za prostou. Do opulentních prostor výborně zapadal jakostní karlovarský bílý porcelán Thun s tlačeným dekorem. Snídaně jsou vynikající, což se pozná především podle odpovědi mého žaludku, jež nebyla v podstatě žádná a to jsem se nikterak nešetřil. Měl jsem kousek uzené makrely, vaječnou omeletu, paštiku, máslo s marmeládou, vločkovou kaši. Ani za týden bych nebyl s to ochutnat všechno. Srovnatelně dobrou snídani měli jen v hotelu Voroněž a v jednom rodinném pensionu v Semilech. Ovšem před koronavirem. Po bohaté snídani jsme vyrazili na lanovku na Dianu, dolní stanice je hned za hotelem. V Karlových Varech jsou lanovky tři (hahaha), dvě jsem měl v plánu použít. Pražák se vztekal, že musíme čtvrt hodiny čekat, neboť nám lanovka ujela u nosu, ale my Plzeňáci, zvyklí čekat na trolejbus dvacet minut jsme byli v klidu. Cesta trvá chvilku, vozy nezapřou osmdesátkový původ, rozhled z rozhledny je kruhový a je zdarma, přesněji je vstupné zahrnuto v ceně lanovky, jak mne poučila jistá starší paní, jak se později ukázalo, také z hotelu Pupp, potkali jsme ji totiž ve wellness. Z Diany jsme šli nejobvyklejší cestou na Jelení skok s vyhlídkami; navštívili jsme postupně vyhlídku Petra Velikého, gloriet, novodobou Kristýnu, dřevěnou, obestavěnou kolem trčící skály, což je popravdě docela vtipné. Kolem Kamzíka jsme sešli do města. Přes Zámecký vrch jsme se vydali kolem sochy Karla Marxe k pravoslavnému kostelu; ten je vzorně opraven a jen se blyští. Odtud jsme kolem honosných vil došli až do obchodní čtvrti, kde jsme navštívili ukrajinskou hospodu Staroslovanská kuchyně. Po městě měli reklamu, ale hospoda byla prázdná, což nevěstilo nic dobrého. A také že ano. Olezlému vzhledu zcela odpovídalo jídlo, jež by jinak bylo docela zajímavé. Já měl boršč; zelenina byla rozvařená, barva všelijaká, byl podáván se smetanou, slaninou, cibulí a zvláštním pečivem z ječné mouky. Pečivo bylo v pohodě, cibule byla oschlá, slanina syrová a olezlá, smetana v pohodě, polévka ne moc dobrá. Druhé jídlo byla ječná kaše, což byly v podstatě zapečené rozvařené ječné kroupy. Zvláště ve srovnání se snídaní v Puppu to byl průšvih, ale autentický, neboť s vyjímkou hotelu Pupp a Imperial jsme ruštinu (popřípadě ukrajinštinu) slyšeli snad opravdu všude. Řekl bych, že ve Varech je dnes hodně německých Rusů. Následoval přesun k Alžbětiným lázním, kdy jsme měli zaplacenu proceduru, to jest koupel ve vřídelní vodě. Po cestě jsem si koupil vynikající loupáček s ořechovou náplní a výbornou teplou, ba přímo vařící oplatku v obchůdku hned vedle OD Perla, což je vpravdě perla. Další den jsme zkusili koupit oplatku v obchůdku přímo u Vřídla v Gagarinově kolonádě a byl to ukrajinský průšvih. Prodávala tam jakási Ukrajinka a oplatka snad nebyl ani vlažná. Hu. Procedura probíhala podobně jako na Réunionu, paní lázeňská počkala, až se svléknu, pak napustila nerezovou vanu, popravdě ne příliš pohodlnou a 20 minut jsem se pařil. Poté jsem se zabalil do prostěradla a 10 minut odpočíval a šlo se domů. Mohu říci, že vřídelní voda není tak lepivá, jako ta réunionská. Prostory v Alžbětiných lázních jsou pěkné, prý se budou opravovat. Došlo k jistému nedorozumění, takže z lázní jsme spěchali na podzemní lanovku; naštěstí se ukázalo, že jezdí do 19 hodin a ne jen do 16, jak psali na internetu. Prohlédli jsme si mohutný a majestátní hotel Imperial. Vedle Puppu vypadal trochu ošuntěle, místy jsme viděli prošoupané koberce, chybí vůně a tichá hudba, ale před hotelem je hezký park a v hotelu mají vývod Vřídla. Ovšem už studený. Petr nakonec naznal, že ze všeho nejvíce připomíná zámek hraběte Káčuly. Byl pomalu čas se vrátit do hotelu, neboť jsme si chtěli dát v kavárně dortík pupp, na nějž byla v pokojové televizi reklama. Kavárna je hezká, v sezóně je těžké sehnat místo k sezení, neboť jich tam není mnoho. Dortík je chutný, Petr si dal kávu s becherovkou; byla zajímavá tím, že tím, jak se mísily jednotlivé složky, působila jako živá. A byla chutná. Já dostal obyčejnou kávu do karlovarského porcelánu Thun, stejného jako byl na snídani. Následovala druhá návštěva wellness, před níž jsem si zašel na půl hodiny do posilovny; mají tam jen jeden stroj typu tucet v jednom a jeden stojan s činkami, ale nějak jsem si poradil, a po ní druhá večeře z Billy. Místo televize jsme vyrazili do Becher baru, otevřeného do dvou hodin. U vchodu se nás ptali, zda máme rezervaci; trochu v nás hrklo, ale mimo sezónu jsme uspěli i bez rezervace. Mimochodem, prý je to bar, kam si vodíval Bartoška zahraniční hosty karlovarského festivalu. Pivo, plzeňské, stálo 95 KČ, ostatně v pokojovém baru také. Dali jsme si nakonec dva míchané nápoje, každý jeden za 310 KČ. Já dostal sklenici takřka zcela vyplněnou kostkou ledu, přičemž zbylé místo bylo vyplněno japonským džinem s přísadami; na vrchu kostky ledu se skvěla sněhobílá pusinka. Petr dostal sklenici s dvěma brčky naplněnou ledovou tříští, na dně se žlutavou tekutinou sladké chuti a s kouskem maracuji na vrchu. V baru je též možno si dát něco k zakousnutí, přesněji lze se tam přímo navečeřet. Což také učinili dva pánové u baru, my seděli u stolečku. Připadalo mi, že po nás hodili očkem a opravdu, pak se zjevně ošahávali. Blééé. Asi jsme se jim zdáli staří, no nic. Zatímco jsme popíjeli, prohlíželi jsme si nabídník. Nejdříve jsem chtěl být vtipný a nabízel jsem Petrovi panáky, nejprve rum za 3 tisíce, pak koňak ze 6500 za panáka, ale posléze mi došel humor. Všechno překonalo šampaňské. Dvakrát dvě deci u levnějších za 35 tisíc, to by ještě Petr dal z jednoho platu a ještě by mu zbylo, ale pak nás s konečnou platností dorazilo to za 128 tisíc. Hahaha. No, nemusíme mít všechno. Ale nutno podotknout, že dortík z kavárny byl v baru o něco dražší, zřejmě noční přirážka. Další den byla další výtečná snídaně, dokonce jsem objevil vločkovou kaši a když jsme pobyt ukončovali, dozvěděli jsme se, že můžeme nechat zavazadla v úschovně a auto na parkovišti až do 13 hodin, čehož jsme využili a ještě navštívili nově opravené Císařské lázně. V nich byla dříve sice pozoruhodná, ale dnes zcela zastaralá technologie hydraulických podavačů van, nemluvě o drancování národní přírodní rezervace SOOS při získávání léčivé slatiny. Jinak prostory jsou pěkné, zvláště pak tělocvična a císařská koupelna, v níž se koupala Marta Kubišová v seriálu Křeslo pro Rudolfa II. Když jsme si šli pro auto, opět nám ho přivezli před vchod, všimli jsme si, že v hale vyměnili květiny ve velkých vázách Moser; den předtím jsme ve vázách viděli velmi pěkná, ale už okoukaná cymbídia, tedy člunatce, avšak den nato jsme už ve vázách obdivovali krásné lilie.
Celkově nás Pupp opravdu nadchl. Našly by se i drobné nedostatky. Například na pokoji byl chvílemi mírně cítit kanál, tělové mléko mělo zaschlou zátku, ve vaně nešla voda přepnout na sprchu, šlo jen napouštění vany, v jídelně nesvítilo jedno stropní světlo a podobně. Také se nám stala vtipná příhoda na snídani. Byli jsme usazeni ke stolku a šli jsme si vybírat do bufetu a mezitím nějací lidé obešli paní vedoucí, protože si mysleli, že si mají vybrat místo sami a postavili si na náš stůl sklenici se sektem a pomerančovou šťávou a my jsme jim ze sklenic se šťávou upili, neboť jsme se domnívali, že sklenice donesl číšník, když už rozléval kávu a tak podobně. Ale nějak to číšnice vyžehlily.
Zhruba v půl druhé jsme už byli na náměstí v Bečově, kde jsme slušně zaparkovali a vydali se na hrad navštívit relikviář sv. Maura; já jsem ho totiž ještě neviděl, tuto proslulou věc, o níž šla už za komunistů šeptanda jako o něčem zcela výjimečném. Noy, zase tak vyjímečná ta věc není, je jich na světě zhruba tucet, jen v Kolíně nad Rýnem mají hned tři. Zhruba jsem věděl, co mohu očekávat, překvapili mne ovšem olbřímí rozměry. Myslel jsem si dosud, že se takový relikviář dá v pohodě schovat pod kabát. Jinak jsme se na výstavce dozvěděli, že jde vlastně o podvod, neboť byl relikviář natolik opravován, že jde vlastně o kopii, byť věrnou. Teď je to vůbec v módě, dělat přesné kopie. Za zničení relikviáře mohou, jak jinak, komunisti. Nejprve z Bečova vyhnali belgického vévodu, ten musel před odsunem narychlo zakopat relikviář pod podlahu hradní kaple, aby nepadl do spárů nevěřících. Ti se ho přesto zmocnili a provlhlý ho neodborně přemístili do sucha, čímž ho dorazili. Potřebovali hlavně převážit zlato a drahé kameny a umístit je do trezoru. Celý napínavý příběh objevu je na výstavě utajen, přesněji je předveden po způsobu kresleného příběhu, takže to nikdo nečte. Tím, kdo ostrouhal nejvíce, je Belgie, neboť přišla nešťastně o relikviář za VFBR, tedy teď se B musí vypouštět, a zřejmě ho už zpět nezíská. Ale já bych jim ho daroval. Tedy tu rozeschlou starou bednu. V místní hospodě jsme si dali oběd a nutno podotknout, že jak prostředí, tak jídlo vyšlo o dost lépe, než ve Staroslovanské hospodě v K.V. a to za podobnou cenu. Měl jsem svíčkovou, Petr vepřovou panenku a ještě jsme se poučili o železnici mezi M.L. a K.V. údolím Teplé. Na závěr jsme ještě dobře nakoupili v Globusu. A byl tak akorát čas jít do práce.
Všiml jsem si, že přinejmenším v Plzni letos namrzly rozmarýny. Jak vidět, subtropy tu přeci jen ještě nemáme. A zkoušel jsem najít na Libhošťské hůrce vstavač bledý; na místě, kde jsem ho dříve vídával, jsem nenašel ani lísteček; les se tam také dost změnil, samá ostružina, dokonce v těch místech káceli. Zkoušel jsem ho najít jinde, viděl jsem i pěkná místa, ale kdepak, už je to pryč.
Také jsem byl na dni země na Soosu. Byl tam starý Karel Brož. Předváděl svoji teorii nezasahování do přírody, aniž by se pochlubil, že toto nezasahování vyhubilo na Soosu několik rostlin, hlavně slavný prstnatec Russowův. Také přezíravě tvrdil, že jsme vytěžili jen zlomek uhlí, takže tím se globální oteplení nezpůsobilo. Na moji poznámku, že to, co příroda ukládala tisíce let, my spálíme za měsíc, už nic neříkal. Musel by totiž přiznat, že počty nejsou jeho silná stránka. Nemluvě o astřičce.
Oteplilo se, lidé více cestují a zase se vrátila zpoždění. Je to k vzteku, můj milý deníčku.



V pondělí do sauny snad chodí opravdu jen našinci, až na pár omylů a vyjímek. Ale minulé pondělí tam byly dva hezcí nevyholení mladíci . . . To byly zrovna asi ty vyjímky.