Blogy uživatelů iBKO.cz

„Nevíš-li kam dál jít, stařena Ti cestu ukáže!“

„Chceš-li letět, rozeběhni se a skoč z oné hory!“

„První krok je vždy z domova!“

„Nehledej těžkosti za krásnou dívkou!“

„I pán sedmera moří má svou duši!“

IV. Vyprávěj, poutníče, neb poznání není cenné pouze pro Tebe

III. Zastaň se, poutníče, svého druhu

II. Jsi-li, poutníče, tiše, poznáš mnohem více

I. Poutníče, chovej se zde s úctou, jakou se k Tobě chovala příroda, když Tě tvořila

I ve zlém O dno jsem se opřel, nade mnou tíha těžké vody, duše a tělo zapomněly své kódy, každou emoci jsem vytřel. Najednou jsem byl jiný, výraz zmizel z mých očí, „Ať žal a netečnost utočí!“ Neb člověk nechtěně je líný. Jen smrt jsem si mohl přát, přesto hustotu prodírala silná niť, vzdálený hlas jsem slyšel: „Chyť! I ten život je třeba milovat!“ Tou nití jsi byl Ty. Je kdo o mě stal, kdo nestal, kdo soudil, kdo se točil zády, kdo přijde, kdo zas odejde, kdo si neumí rády, kdo chápal, kdo nechápal, ale ty jsi u mě zůstal! Za to Ti děkuji, oh jedinečná Lásko má! A upřímně Tě poprosím o odpuštění za absenci, za bolest a za ta utrpení, která dokázala snést ta silná osobnost Tvá! prosinec 2013, Adrian B. " Věnováno mé životní lásce, díky které jsem tu

Můj milý deníčku,

vytratil ses jak odraz slunce z hladiny v dešťové přeháňce když dopadly poslední kapky nebe už bylo prázdné aniž by nastala noc jen tvůj stín mi sevřel útroby strachem z osamění už neměl kam jít když ses nerozloučil sedí si ve mně s prázdnýma očima opuštěnýma beznadějí i touhou měl bych ti ho vrátit je mi ho líto je tak bezprizorný a sám ta dlouhá chvíle ve mně je mu už k nesnesení stále víc zapomínám že ho v sobě mám jak rád bych ti ho vrátil jenom netuším na kterém nebi jsi právě doma a zda máš zvonek u tamějších vrat a pak… …stejně by se mi třásla ruka i hlas ty ses mi vytratil a já… …já tě nepřestal mít rád Praha, 4.5.2015

Můj milý deníčku,

Jakou hodnotu má lidský život?

Můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,

Sám od sebe?shoduje se to s mými názory na 90%

Můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,

Práve dnes som odhalil tu najvačšiu bolesť aká existuje. Ked si človek myslí že bolesť zubov alebo zakopnutý palec je bolesť rovná z umieranim. No ja už viem že je to omyl. Pretože ma zradilo to na čom mi v živote najviac záležalo, to čo mi dávalo v živote zmysel a harmoniu. Ludia, ktorým som veril a myslel som si že su správny, a potom jedneho dňa vás krivo obvinia a odvrhnú ako to najhoršie čo kedy stretli. Oškrabú vás ako blato s podrážky tých najluxusnejších topánok... Opovrhú vami a pritom sa vám pozru priamo do oči a pohľadom vás prevrtaju na skrz. Zhodia vás na dno spoločnosti a označia za démona všetkého zlého. Presne tú bolesť teraz prežívam no žiaľ liek na nu nieje pretože ani morfium by ju čo i len málinko neutlmilo. Prúdi vo mne hnev všetkých strán a žiaľ tak velký že by doň bo

Můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,

Vraceli se posledním vlakem z Marienbadu a na několikahodinovou cestu ji půjčil knihu, kterou před více než deseti lety odnesl z matčiny knihovny. Ačkoliv ji za tu dobu nikdy nevrátil (a ani to neměl v úmyslu), necítil se provinile; z mnoha děl, se kterými se ten den nechal vyprovodit, byla kniha jedinou, ze které se mohli radovat oba. Dohromady znali sice jazyky mnoha zemí i několika zaniklých civilizací, vzájemně se však mohli domluvit jen jejich mateřštinou. Ten jazyk nenáviděl; z mnohých, které znal, mu byl na naučení nejtěžší a ani mnoho let po návratu do vlasti v něm nedokázal plynně nahlas číst. V průběhu cesty, lemované nádražími, jejichž jména byla nečitelná, si uvědomil, že tehdy nedokázal číst bez tužky, a že podtrhnuté řádky jsou žalobou na staré vypověděné vášně. Tuto tíživou

Můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,